O psech a lidech, aneb jak jsme se stali pejskaři

Jsme větší rodina, bydleli jsme v menším městě v Podkrkonoší u hlavní silnice a protože jsme se necítili nejbezpečněji, rozhodli jsme se pořídit si hlídače, psa. Díky zkušenostem z dřívější Vůdce smečky - Don doby s NO, jsme se rozhodli pro asi nejrozšířenější psí rasu u nás. Koncem září 1998 jsme si jeli do malé vesničky u Jaroměře vybrat štěňátko, budoucího hlídače. Výběr byl z několika pejsků i fenek. Zvítězil nejméně bojácný a poměrné zvědavý pejsek. Tak se stalo, že Don byl náš první zvířecí kamarád a společník. Vyrostl v hodného, pozorného a stále ostražitého psího jedince. Je výborný hlídač a svěřený revír hlídá velice svědomitě. Jelikož změnou bydliště jsme získali větší pozemek, byla jen otázka času, kdy se rozhodneme pro dalšího pejska. To by se Don na tak veliké zahradě uběhal. Po delších debatách v rodinném kruhu bylo jasné, že to musí být fena. Ale jakou rasu? Nějaká představa by byla a jen ještě sehnat několik informací. Jasno jsme měli všichni. NO už to nebude. Pro svou přátelskou povahu, chápavost a schopnost rychle se učit, padla volba na BSP. A začalo obvolávání chovatelů. Báry sourozenci Po několika telefonátech jsme konečně padli na chovatelskou stanici, kde ještě nebyla zadaná všechna štěňata. Bylo kolem osmé večer, když jsme vyráželi do Lomnice nad Popelkou. Stanici jsme podle popisu našli bez problému. Paní chovatelka nás už vyhlížela. Sedm bratrů mělo jen jedinou sestru. Bára beze strachu začala očicháváním a už bylo vše jasné, že to bude ona, kdo bude absolvovat cestu do nového bydliště. Do nového domova Bára dorazila jednu hodinu po půnoci, odpočatá a vyspalá. Bára v novém domově Don na nás sice házel nevěřícné oko, cože to je za divnou hračku, ale velice brzy mu došlo, že to není hračka, ale psí mimino, které musí hlídat na každém kroku a mít je stále na očích. A taky že ano. Byl stále za Bárou. Když jedla, tak ležel v klidu vedle ní a ani čuchnout ke kastrolu se neodvážil. Věděl, že nesmí, že to je Bářino krmení. Jak Bára rostla, tak se postupně učila různým povelům, ale aktivní Donovou pomocnicí se nestala. Alespoň ne podle našich představ. Když je třeba pouštět hrůzu u plotu, Don vyrazí jako blesk, Bára jen zvedne hlavu, někdy dokonce i bafne a pokračuje v odpočívání. Co bych si dělala násilí, když to Don zvládne i beze mě. Bára při krmení Prostě jak dorostla, začala čím dál víc fungovat jako dekorace zahrady. Ale když je Don pryč, tak umí taky hlídat! Don stárne a potřebujeme ještě jednoho hlídače. Tentokrát se konalo sezení v rodinném kruhu o něco menším. Váhali jsme mezi třemi rasami, nakonec jednoznačně zvítězil leonberger. A nanovo se opakovalo vše s telefonováním. Tentokrát se ale této záležitosti ujal Tom, náš nejmladší. Nakonec se spojil s paní Zemánkovou, která měla Anitu po vrhu, Annett Žluté sdce- nový člen smečky ale bohužel byl volný jen pejsek. Během několika následujících dní se Tomovi nepodařilo sehnat volnou fenku. Ale měli jsme štěstí, po nějaké době volala paní Zemánková, jestli ještě chceme fenku,že se jedna uvolnila. Hned v sobotu jsme se jeli podívat na štěňátka. Annett se líbila Tomášovi i nám ostatním, jakož i její rodiče, tak jsme se s paní chvatelkou domluvili a po několika dlouhých týdnech jsme si jeli pro nový přírůstek naší rodiny. Jak Annett rostla a spřátelila se s ostatními členy smečky je vidět na fotkách ve fotogalerií. Již nyní je jasné, že naše volba byla správná a Annett splňuje to, co jsme od ní očekávali. Všichni doma jsme se schodli na tom, že po naší zahradě nebude běhat jiné plemeno než leonberger, protože je to nejůžasnější pes ze všech plemen co jsme poznali. Více O plemenu leonberger se můžete dovědět na stánkách některého ze dvou klubů.     KCHL     MSKCHPL



O psech a lidech, aneb a jsme tom až po uši

Jak bylo psáno v úvodu, Annett byla přijata Donem i Bárou naprosto bez problému. Poctivě se o ní oba pejskové starali. Při krmení se ani jeden z nich neodvážil lézt Annett do misky. Zato ona si nedělala násilí a dobrák Don jí ve své misce trpěl. Zato Bára jí dala rázně najevo, co si nesmí dovolit. Annett pochopila velice brzy, že každý má svou misku a do misek ostatních se lezt nesmí.
Annett na zahradě v květnovém sluníčku         První zima a s ní taky padlý sních byl pro Annett velikým překvapením a byl pobídkou pro všechny tři k nesčetným hrám a dovádění. Nadešlo jaro a Annett zjistila, že jí velice chutnají mladé stromky a keře. Takže každý nižší stromek či keř na který se dalo dosáhnout vzal za své a je nenávratně ztracen. Takové choutky Don ani Bára neměli, což nás trochu zaskočílo. Ale jen se potvrdilo to, co se můžeme dočíst na stránkách slovenských chovatelů leonů. Na jaře přišla první výstava, v Zubří. Přestože se jednalo o první výstavu, tak předvádění v kruhu i mimo něj bylo naprosto bez problému, protože Annett ví, jak se má na takové akci chovat. Naty si lebedí v posteli Podzimní klubová výstava byla pro náš život s leonbergerem asi osudová. Naše déle trvající váhání, pořídit či nepořídit si dalšího pejska, bylo zvikláno a v říjnu k nám přibylo z chovatelské stanice Lesní lom další leonbergří mimino - Natally.







O psech a lidech, aneb jak jsme se seznámili s leonbergerem

Někdy na jaře v roce 1996 jsem byl pracovně v Lázních Bělohrad. Jako vždy, práce venku v nějaké uličce za tehdejší továrnou, tuším Nářadí (?) , nynější Deprag CZ. Měli jsme hotovo a čekali na mechanizaci. Jako obyčejně jsem se začal procházet ulicí a šmíroval za ploty, jakého mají kde psa. K vidění byly nejrůznější rasy a jejich kombinace, ty samozřejmě převládaly. Naprosto běžný stav našeho venkova, že jo. Když jsem se vracel zpět k pracovišti, tak na mě u jednoho domku nečekaně vybafnul pes, kterého jsem předtím vůbec neviděl. A byl to pán Pes!! Byl veliký s dlouhý mahagonovým a místy nazlátlým kožichem. Mohutná hlava s výraznou černou maskou dělala svému nositeli nádhernou ozdobu. Zprvu jsme se oba nevěřícně prohlíželi a po nějaké době, co jsem na něj začal mluvit, bylo jasné že se mi ho podaří "ukecat" a že se nechá podrbat. I přes plot. A taky že ano. Kolegové mé počínání sledovali z dálky a jen si významně ťukali na čelo, jestli jsem se nezbláznil nebo tak něco, strkat ruce k tak velikému psu. To se přece běžně nedělá!! Nezbláznil. To už je takový můj zvyk, podrbat pejska, který se mi líbí, samozřejmě pokud nic nenamítá, HI. Jak jsme se tam tak drbali, tak jsem ani nezaregistroval auto zastavivší u domku. Vyrušilo nás až varování paní, abych nestrkal ruce skrz plot, že budu pokousán psem. Teprve pak si všimla, že její hlídač stojí u plotu a nechá se, celý blažený, drbat úplně cizím člověkem. Nevěřila svým očím, prože ještě nikdy neviděla a ani neslyšela o tom, že by k sobě její pes někoho cizího pustil. Zvláště když byl doma sám. Tak jsme se dali do řeči a postupně jsem se dověděl, že je to vlastně ještě štěně, které má něco málo přes rok a něco málo přes padesát kilogramů a že ....... A taky to, že existuje nějaká rasa Leonberger, což byl on, Pan Pes. A že je sice bez papírů, ale přesto nádherný a náš. Jak říkala paní majitelka. Po nějaké době při cestě přes Lázně Bělohrad jsem si na něj vzpomněl a byli jsme se s rodinou podívat na onoho leona. Zase jen tak přes plot. Líbil se všem, což se ani nedivím. Tak jsme si řekli, že si takového pejska jednou pořídíme. Ale když jsme před nějakou dobou vybirali našeho prvního pejska, Dona (NO), tak jsme o leonech vůbec nevěděli. A když jsme se rozhodovali o druhém psu, tak jsme si na pana Psa leona ani nevzpomněli. Na nádherného a velikého psa z Lázní Bělohrad jsme si vzpomněli až když jsme zjistili, že by nás Bára (BSP) za kus jídla klidně prodala. Chvíli nám sice dalo, než jsme si vzpomněli co to bylo za rasu (to jsme ještě neměli internet), ale stálo to za to. K dnešnímu dni běhají po naší zahradě tři pejskové a všechni tři samozřejmě Leoni. V pořadí už třetí, čtvrtý a pátý leon. Za nějakých šest týdnů by měla k naší směčce přibýt další malá leonka. Už se těšíme.
A co říci na závěr povídání? I přes počáteční devastaci zahrady (zhruba první dva roky stáří leonů) můžeme znovu říci, že naše volba byla ta nejlepší a že Leoni i přes nějaký ten ukousnutý stromek, očesaný strom s meruňkami, či jiným ovocem na které dosáhnou (a že dosáhnou hodně vysoko), uštípané korunky u čerstvě vysázených rybízů a angreštů, sem tam přesazená nějaká ta kytka a nesčetné díry po lovu krtků a jiných hrabošů a hryzců, jsou to nejlepší, co nás mohlo co do soužití s pejsky potkat.













>> Zpět na začátek <<